Letos tomu bude padesát let, co Zdeňka Nesvadbová pracuje v naší nemocnici. Čtyřicet let působila na chirurgickém oddělení, kde pečovala o pacienty jako sestra u lůžka. I po odchodu do penze však bez nemocnice dlouho nezůstala. Již po měsíci se ozval telefon se žádostí o výpomoc. Přišla, aby pomohla při odběrech. Nyní je již deset let součástí hematologicko-transfuzního oddělení, její usměvavou povahu i kvalitní práci oceňují kolegové i stovky dobrovolných dárců krve. U příležitosti Mezinárodního dne sester jsme ji vyzpovídali v našem podcastu Pod klobúkem.
#7 O POSLÁNÍ SESTRY a 50 letech v nemocnici
- Všechny naše podcasty najdete ZDE.
- Sledovat a přihlásit se k odběru můžete prostřednictvím YouTube, Spotify, Apple Podcasts nebo RSS kanálu.
Čtyřicet let u lůžka, deset let s dárci krve
„V roce 1972 jsem odmaturovala na střední zdravotnické škola a v červenci téhož roku nastoupila do tehdejšího Okresního ústavu národního zdraví, pod který naše nemocnice tehdy patřila. Vystudovala jsem původně dětskou sestru a byla jsem přidělena na chirurgické oddělení, kde byly zřízeny dva dětské pokoje,“ zavzpomínala Zdeňka Nesvadbová. Po mateřské dovolené nastoupila na chirurgickou jednotku intenzivní péče, kde pracovala až do odchodu do penze v roce 2012. „Na chirurgii nemohu zapomenout, protože jsem tam byla většinu svého profesního působení, ale také musím vzpomenout kolektiv hematologicko-transfuzního oddělení, kde jsem nyní a je to perfektní. Kolektiv je bezva,“ dodala.
Jak se změnila za padesát let sesterská práce? „V době, kdy jsem nastoupila do nemocnice, nebyly ještě žádné jednorázové pomůcky. Každou jehličku musely sestry proplachovat, umýt, uložit do Petriho misky, dát sterilizovat. Musely jsme si ukládat a skládat čtverečky na operační rány, dávat do sterilizačních bubínků, motat tampónky, sušit rukavice a talkovat je, abychom se do nich pak vůbec dostaly. Tomu už by dnes žádná ze studentek ani nevěřila,“ hodnotila s tím, že s moderním dneškem je to neporovnatelné. Pochválila i současné vybavení nemocnice. „Co se týká přístrojového vybavení v naší nemocnici, to nemá podle mne konkurenci, je perfektní. Pokrok jde dopředu. I proměna areálu, naše krásná nová interna. To je neskutečné.“
Sama před lety překvapila své tehdejší spolupracovníky dnes již historickou sesterskou uniformou se zdravotnickým čepcem, ve které sama prožila řadu let. „Čepec byl ozdobou sester. Na druhé straně žehlení, škrobení bylo náročné. Dnešní oblečení je praktičtější,“ hodnotila. Mnohé se kolem ní za padesát let změnilo, vlastnosti, které by měla mít všeobecná sestra, však vnímá stále stejně. „Měla by mít především cit k lidem, být empatická, trpělivá, pohotová. Ale to jsou vlastnosti, které se naučíte až v průběhu praxe,“ vysvětlovala.
S přáním a poděkováním všem sestrám
„Paní Zdenka je velkou osobností naší nemocnice, vždy usměvavá, vstřícná, ochotná kdykoli a kdekoli pomoci i poradit. S obrovským srdcem a zkušenostmi. Takových máme v nemocnici mnoho, ale těch, které zde pracují 50 let, není zdaleka tolik. Naše Zdenička, tak jí v nemocnici říkají nejen kolegyně, ale i mnoho dárců krve z naší transfúzní stanice. Pokud potřebujete inspiraci, pozitivní energii nebo návod na štěstí a vitalitu, poslechněte si alespoň náš podcast, nemáte-li možnost se s ní potkat osobně. Připojím ještě blahopřání všem sestrám k jejich svátku. Především těm z naší nemocnice, ale i jejich kolegyním z ambulancí mimo nemocnici, sestrám v sociálních službách a také sestrám – učitelkám ze zdravotnické školy. Děkuji, že jste tady pro všechny nemocné, kterým pomáháte, kterým dodáváte sílu, naději a uzdravení. Vážíme si Vaší práce, která má velký smysl,“ reagovala ředitelka nemocnice Ing. Věra Prousková.
Řádové sestry a první civilní
Dnes má nemocnice dvě stě osmdesát sester, z toho osm mužů. Výčet zahrnuje všeobecné, praktické i dětské sestry. Před 111 lety, kdy byla nemocnice založena, to byl jen zlomek tohoto počtu. V roce 1911 nastoupilo prvních šest ošetřovatelek, řádových sester Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže. Vedle vlastní ošetřovatelské práce vykonávaly i některé provozní činnosti. V roce 1919, kdy už měla nemocnice přes sto lůžek, byl počet řádových sester zvýšen na 15, po systematizaci míst v nemocnici jich přibylo dalších sedm. Patnáct pracovalo u lůžka, ostatní jako instrumentářky, při podávání anestezií, v šicí dílně a prádelně. Několik sester bylo diplomovaných, ostatní pomocné.
V roce 1914 zavedlo rakouské ministerstvo takzvané školení civilních žen (mužů) při nemocnicích pro ošetřovatelskou činnost. Ze Vsetína se tehdy jako první přihlásila Marie Bambuchová, která se dva roky školila u řádových sester pod vedením lékařů. Musela splňovat věkový limit (od 18 let) a vzdělání (absolvování měšťanské školy). Složila úspěšně diplomovou zkoušku a obdržela čestný odznak. Byla to první civilní kvalifikovaná sestra ve Vsetíně. Několik let pracovala ve vsetínské nemocnici, poté v dětské přímořské osadě v Dalmácii a později u lékaře MUDr. Jana Tolara v Okresní nemocenské pojišťovně.
Na konci roku 1945 měla nemocnice 16 řádových sester, 3 civilní sestry z povolání (nediplomované), 1 civilní diplomovanou sestru a 3 zřízence. Větší příliv nastal v roce 1949, kdy získávaly potřebnou kvalifikaci v jednoročních kurzech, v závodní škole práce nebo večerním studiem střední zdravotnické školy. V roce 1950 měla nemocnice 86 ošetřovatelek (z toho 5 řeholních), 10 zdravotnických pracovnic, 25 porodních asistentek (většina v terénu), 3 laboranty, 2 dezinfektory, 6 zubních laborantů a 10 zubních techniků. Řádové sestry pracovaly v nemocnici do roku 1956, kdy odcházejí dvě poslední z chirurgického a očního oddělení. Jejich odchod nebyl dobrovolný, musely tak učinit z rozkazu Státního úřadu pro věci církevní.