Jedná se o závažná onemocnění, u kterých je důležitá komplexní léčba, tedy spolupráce psychologa, psychiatra, internisty a často i gynekologa. U mnoha případů je nezbytná hospitalizace.

„Mentální anorexie je porucha charakterizovaná zejména úmyslným snižováním tělesné hmotnosti. Anorektičky neodmítají jídlo proto, že by neměly chuť, ale proto, že nechtějí jíst. Diagnostická kritéria mentální anorexie lze shrnout do tří základních znaků: aktivní udržování abnormálně nízké tělesné hmotnosti, strach z tloušťky trvající i přes velmi nízkou tělesnou hmotnost a porucha menstruačního cyklu v případě, že nejsou podávány hormonální přípravky.

Mentální bulimie je porucha charakterizovaná především opakujícími se záchvaty přejídání, spojenými s přehnanou kontrolou tělesné hmotnosti. K určení diagnózy mentální bulimie je třeba především tří základních znaků. Prvním jsou opakující se epizody přejídání. Někdy je subjektivní pocit neovladatelné ztráty kontroly nad jídlem důležitějším příznakem přejídání než zkonzumované množství. Z jídelních záznamů některých pacientek je zřejmé, že často snědí jen o něco víc, než by chtěly nebo než jsou zvyklé jíst. Druhým znakem je opakující se nepřiměřená nebo nadměrná kontrola tělesné hmotnosti, což kromě vyvolaného zvracení, zneužívání projímadel a léků na odvodnění, zahrnuje také opakující se hladovky a nadměrné cvičení. Třetím znakem je přítomnost charakteristického a nadměrného zájmu o tělesný vzhled a tělesnou hmotnost. V závislosti na těchto hodnotách se pohybuje i sebehodnocení nemocného.“

„Jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů pro rozvoj mentální anorexie a bulimie je ženské pohlaví. Stačí být ženou a riziko mentální anorexie je nejméně desetkrát vyšší. Poměrně vzácný výskyt anorexie a bulimie u mužů vedl některé autory k předpokladu, že tito muži mají sklon k homosexualitě, nebo že mají jinak narušený sexuální život. Příčinná souvislost mezi poruchou sexuálního zaměření a příjmu potravy se ale neprokázala. Podobně jako u žen, je i u dospívajících mužů možné pozorovat nadměrný zájem věnovaný tělesným proporcím, fyzickému vzhledu a výkonu, muži si však přejí většinou zesílit.“

„Pokud právě zvažujete, nakolik jste, nebo nejste bulimička, abyste se rozhodla, jestli má smysl pokračovat, odpovězte si na následující otázky: Myslíte si, že problémy s jídlem už příliš ovlivňují váš život? Pokoušela jste se v poslední době ze strachu z tloušťky zvracet nebo jste proto brala projímadla? Musíte neustále myslet na jídlo? Nedokážete se normálně najíst bez toho, že si už předem plánujete jak se „nadbytečné“ energie zbavíte cvičením nebo hladovkami? Vyhýbáte se své rodině, kamarádům nebo některým situacím jen proto, že byste tam museli jíst, nebo chcete být často sami jen proto, abyste se mohli přejíst? Jestliže jste alespoň na jednu z otázek odpověděli kladně máte dobrý důvod změnit svoje jídelní postoje a chování.“

„Ano. Léčba může být buď ambulantní nebo za hospitalizace v závislosti na stupni závažnosti. Prvním krokem léčby je zrušení důsledků hladovění zvýšením tělesné hmotnosti a normální skladba potravy. U lehčích případů toho lze dosáhnout ambulantně, u středně těžkých a těžkých případů je nezbytná hospitalizace. Farmakologická léčba může být často užitečná, zvláště užívání antidepresiv. Slibné výsledky má kognitivně-behaviorální forma psychoterapie zaměřená ke změně postojů k jídlu a k návykům spojeným s jídlem a vnímáním vlastního těla.“

„Nepomůže zoufalství a dramatické výčitky. Pokud jde o výchovný přístup k nemocnému, studie rodin pacientů s poruchami příjmu potravy někdy ukazují příliš vyžadující prostředí a nepřiměřené nároky na dítě a jeho sebekontrolu, nebo naopak přístup „dělej si, co chceš“. Oba extrémy „musíš být perfektní“ či „jsi hrozná“ nebo „musíš se stoprocentně ovládat“ či „dělej si co chceš“ jsou v této situaci nebezpečné. Rodina by se neměla soustřeďovat jen na nemocné dítě a komentovat vše, co udělá. Na druhé straně není vhodné se tvářit, že neexistuje žádný problém.Vzájemné obviňování rodičů také nikomu neprospěje.

Zkuste projevovat svůj zájem o dítě i v jiných oblastech, než jsou jen problémy s jídlem, snažte se sami normálně jíst a nedržet dietu, nepřipomínejte dceři nebo synovi jak vypadá a jak jí. Podporujte v dítěti pocit vlastní důležitosti a důstojnosti tím, že budete respektovat její vlastní rozhodnutí a osobní zodpovědnost. Buďte trpěliví a nebuďte příliš dramatičtí.“ Více informací

Lenka Plačková
tisková mluvčí, PR
Vsetínská nemocnice a.s.
plackova@nemocnice-vs.cz